V jámě lvové

Hoard of the Dragon Queen - Epizoda 2

6. 10. 2017 · 5705 · 1 · Marcela

Už brzy nastanou nám večery jak moře
buď sbohem, paprsku těch příliš krátkých let!
Už slyším, kterak zní na vydlážděném dvoře
pád polen s duněním, jež nepřestává znět.
Mám dojem, jako bych byl býval právě slyšel
údery do rakve, již nesou ze schodů…
Proč? Léto minulo a podzim právě přišel!
Ten hluk je záhadný jak smutek odchodu.

... báseň neznámého hobitího Barda potkaného kdesi na cestách

Zápis z deníku 2: V jámě lvové

Náš další úkol, který nám byl svěřen, byla záchrana mnicha Leonise Erlantara, zajatého a drženého v kultistickém táboře, nacházejícím se podle zvědů pár dní cesty od Zelení. Vyrazili jsme hned následujícího dne a urazili přibližně polovinu cesty, když nás cesta zavedla k soutěsce mezi skalami. Vypadalo to jako ideální místo na přepadení a k našemu nepříliš velkému překvapení, jsme byli skutečně přepadeni několika kultisty, ukrývajícími se mezi skalisky. Pobít je nám nedalo příliš práce a poslední , snažící se uprchnout a varovat ostatní, byl zastaven šipkou do nohy z kuše. Než jsme se ovšem stihli rozhodnout co s ním uděláme, zda ho vyslechnout nebo zajmout, převzal iniciativu Argom a než jsme stihli zareagovat, měl zajatec podřezané hrdlo. Ještě se všichni tolik neznáme, ale náš zloděj nevypadá na to, že by se někdy trápil výčitkami, ani že by někdy někomu skládal omluvy za své chování. Svlékli jsme tedy mrtvoly a bereme si jejich šaty, jelikož by se nám později mohli hodit.

Po dalším dni dorážíme k místu, kde stojí popsaný tábor. Nachází se v údolí, obklopen kopci ve tvaru podkovy, s jediným vstupem. Ten byl samozřejmě hlídaný strážními věžemi, kultisty a koboldy. Celému místu dominoval uprostřed obrovský, zřejmě velitelský stan a pak dále skupinky menších stanů, rozesetých po celém tábořišti. Na jedné straně se nacházel tajemný vstup do jeskyně, jež se jako ústa nějaké příšery otvíral a mizel hluboko v kopci. Jelikož se u něj neustále střídaly hlídky, usoudili jsme, že se zde bude zřejmě nacházet něco hodně cenného. Zatímco jsme z kopce sledovali hemžení pod námi a sbírali informace o umístění stanů a hlídek, rozhodl se Argom jednat na vlastní pěst. Pokusil se dovnitř proniknout tak, že se nechá najmout na nějakou práci v táboře. K jeho smůle však na hrubou práci používali většinou otroky, takže byl obrán o všechny zbraně a hozen do ubikací mezi ostatní páchnoucí otroky. Takže se nám k záchraně mnicha, přidala záchrana člena vlastní skupiny.

My ostatní jsme do tábora pronikli převlečeni za kultisty (využívajíce vědomostí o Argomově nešťastném omylu) a celkem snadno jsme se začlenili mezi nepřátele v táboře. Než jsme byli rozdělení abychom každý pracovali na nějaké určené pozici, domluvili jsme se, že se v noci sejdeme na určeném místě a probereme informace získané během dne. Mejkon s Kuldou dostali hlídku u dvou předních hlídkových věží, Kern hlídal otroky. Já dostala na práci vyvážet od jedné jeskyně hnůj a vozit ho k ubikacím otroků, aby ho následně prohrabali a našli jakékoli cennosti. Moje protesty, že jsem příliš mladá a krásná na takovou špinavou práci, nebral kultista který ji zadával vůbec na vědomí. Podezřívala jsem ho, že je buď slepý, úplně tupý nebo obojí dohromady, jinak si to nedovedu vysvětlit. Tak jsem celý den vozila hnůj a protože jsem byla zvědavá, snažila se alespoň vypátrat co v té jeskyni chovají. Bohužel mi nebylo povoleno vstoupit dál než jen na její okraj, zatímco se zevnitř ozývaly zvláštní zvuky a občas podivné vrčení. Když jsem se však pokusila dostat dál od vchodu, dovnitř jeskyně, všiml si mě kultista, který hlídkoval opodál a můj průzkum mi zatrhl. Od té doby si na mě dával pozor, takže mé další pokusy byly zbytečné.

O půlnoci jsme se sešli na smluveném místě, abychom se domluvili na dalším postupu a probrali získané informace. Nejzajímavější věc se za celý den stala Kuldovi, při získávání informací kde se nachází zajatý mnich si nepočínal příliš obratně. Zapředl rozhovor se dvěma kultisty, ale začal se jich vyptávat příliš podezřele, takže ho začali pokládat za špeha, zatkli ho a odvedli k hlavnímu stanu. Vyšla sama velitelka Fulam Mondhrat, oblečena ve fialovém rouše. Pleť měla snědou, přísný drobný obličej lemovaly tmavé, krátce střižené vlasy. Na otázku co se to tu děje, ti dva odpověděli, že v táboře nalezli špeha a postrčili Kuldu dopředu. Následující rozhovor byl opravdu nezapomenutelný a rozhodla jsem se ho uchovat ve svém deníku pro příští generace:

Frulam: „Jak ses dostal do tábora, zvěde?“

Kulda: „Já nejsem žádný zvěd, jsem kultista“

Frulam: „Jak to, že tě tedy neznám?“

Kulda: „To není možné, vždyť jsi mě sama najímala!“

Kulda sice lže, jak když tiskne, ale velitelka se v tu chvíli zarazila, zmítána náhlou nejistotou a pochybami. Po chvíli, aby napravila svou chvilkovou nerozhodnost, pronesla:
„Máš pravdu, najímala jsem tě.“
Kuldovi toto malé vítězství ale očividně nestačí a tak pokračuje:
„Tihle dva co mě přivedli, to jsou špehové, prokoukl jsem jejich spiknutí, které plánovali proti tobě velitelko a proti celému táboru, chtěli to tu celé podpálit, a proto mě přivedli jako špeha až k tobě, aby mi zabránili je odhalit. (Zajímavé je, že jsme to byli my, kdo si pohrával s myšlenkou celý tábor podpálit a vyvolat tím zmatek ve kterém bychom následně osvobodili mnicha).
Něco tak očividného by snad prokoukl každý, ale Frulam zjevně neměla svůj den. Aby nabyla ztracenou autoritu, nařídila oba opravdové kultisty zatknout, a přivázat na kůly, aby za svoji zradu bídně zhynuli. Pak odešla do stanu, že si již nepřeje být rušena.
Po tomto incidentu jsme Kuldu začali považovat za opravdového šťastlivce, kterému projde snad cokoli.

Kern si při opatřování informací počínal poněkud šťastněji a díky tomu zjistil, že zajatý mnich je poblíž jeskyně u které jsem celý den pracovala a je přivázaný ke kůlu podobně, jako ti dva nešťastní kultisté, kteří pouze konali svoji povinnost. Také se dozvěděl, že se má zítra konat jeho poprava, což nám moc času nedávalo. Všichni jsme se tedy pod rouškou noci potichu přesunuli k vězni, jehož jsme chtěli osvobodit.
Když jsme se dostali k řadě kůlů, na které byl mnich přivázaný, chvíli nám ve tmě trvalo než jsme ho našli, protože kolem bylo i pár kůlů prázdných. Po zběžné prohlídce jsme zjistili, že se nachází v bezvědomí a je hodně pomlácený. Nejspíš ho pořádně mučili, než ho na kůl přivázali. Odvázali jsme ho a opatrně položili na zem. Protože mě má Bohyně obdařila darem léčení, dala jsem se do toho co mi jde nejlépe. Za chvíli už byl Leonis zběžně ošetřen a při smyslech, i když zesláblý a malátný. V rychlosti jsme mu vysvětlili, že nás poslali ze Zelení, jemu a pomoc.

Jeho i naše radost však netrvala dlouho, neboť v tu chvíli se nám začal kazit náš zatraceně dobrý plán, který nám prozatím skvěle vycházel. Asi jsme už přestali bavit Boha zlomyslnosti Case, a tak nám poslal do cesty někoho, koho byste dozajista nechtěli potkat v noci, v táboře plném nepřátel, při osvobozování vězně určeného k popravě. Z jeskyně, u které jsem přes den pracovala, vyšel Landerosa - Azurový hněv a jeho impozantní postava se majestátně rýsovala proti temnému nebi. Malou chvilku jsme ještě doufali, že si nás nevšimne, ale naše naděje pohasla v momentě, kdy zamířil přímo k nám a jeho oči se blýskaly podezřením.
Vše se pak seběhlo hrozně rychle, ani jsme se nestačili domluvit na tom, zda okamžitě utečeme, vymyslíme nějakou výmluvu (Kulda v tu chvíli nevypadal, že by se mu ještě podařilo to co předvedl s Frulam Mondhrat a Landerosa zase nevypadal na to, že by nám sežral něco jakože tady pořádáme půlnoční mejdan jen pro zvané), Mejkon zakouzlil na poloještěra uspávací kouzlo, které na něj zapůsobilo asi tak, jako když cvrnknete kamínek proti ledovému obru v domnění, že ho to zastaví a nerozšlápne vás na lepkavou placku. V té chvíli bylo zmařeno jakékoli vyjednávání.

V táboře nastal poplach a začali se na nás sbíhat kultisté. Pár jsme jich dostali a povzbuzováni Kernem, který si zřejmě řešil nějaké své osobní spory s Landerosou, jsme se do něj pustili s plnou vervou. Leonis i přes to, že již byl dostatečně při smyslech, místo toho aby nám pomohl, neustále křičel: „Utečte, utečte, je jich strašně moc!“ Jelikož už mě pěkně štval, vlepila jsem mu docela slušnou facku a řvala jsem zase já: „Tak nám sakra pomoz a bojuj!“ Bohužel pro nás měl pravdu a my čtyři proti celému táboru nepřátel neměli šanci. Když jsme jednoho porazili, na jeho místo se prodralo pět dalších. Chtěli jsme sebou na onen svět vzít alespoň Landerosu, ale brzy jsme padli na zem pod tíhou přesily.

Probudila jsem se. Všechno mě strašně bolelo, jako po nějakém divokém orčím mejdanu a světlo do očí neúprosně zabodávalo své ostré jehlice. Ale žiju. Bohužel jsem zjistila, že se nemohu pohnout, poněvadž jsem přivázaná za ruce i za nohy ke kůlu jako mnich přede mnou a navíc mi sebrali veškeré zbraně i výstroj. Jediné co mě v tu chvíli těšilo bylo, že v tom nejsem sama a okolo mě viseli stejně jako já i mí druhové. Ani s modřinami na tom nebyli o moc líp než já. Mejkon se vedle mě pokusil osvobodit díky svému pružnému elfímu tělu. Zkouším to taky, ale moje obratnost je stejná jako u polomrtvé veverky, takže jsem to po chvíli vzdala.

Ze všeho nás nakonec dostává Argom, který mezitím co jsme se pokoušeli osvobodit mnicha, zorganizoval vzpouru otroků. Nějakým zázračným způsobem (pravděpodobně scénářem „Tady kamarádovi je špatně, asi umírá, potřebuje pomoc“) přivolal do ubikací hlídače, kterého následně uškrtil a poté propustil všechny uvězněné otroky. S nimi se pak vloupal do nedalekého stanu sloužícímu jako zbrojnice a všechny otroky vyzbrojil jak jen to situace dovolovala. Joe, který Argomovi pomáhal, dostal jako zbraň šíp (luky zřejmě nezbyly) a probodl jím strážného, který se jim snažil v útěku zabránit. Od té chvíle mu nikdo neřekl jinak než Joe Šíp. Poté poslal Argom otroky na útěk a vydal se pomoci nám. Odřezal pouta která nás věznila a polomrtví jsme se vydali na útěk. Mejkon stále dokola opakoval něco o nějaké knize a že nemůže odejít dokud ji nenajde. Opustil naši utíkající skupinu, vydal se zpátky do tábora a já mu v duchu poblahopřála k dokonalé sebevraždě. Pro mě v tu chvíli bylo jediné vysvětlení, buď je ta kniha celá z ryzího zlata, nebo se v našem předchozím boji udeřil velice silně do hlavy. Osobně jsem se přikláněla spíš k druhé možnosti.

Nám se mezitím podařilo uniknout i s mnichem pronásledovatelům a za několik dní jsme celí odření a totálně vyčerpaní dorazili zpátky do Zelení. Nemám ani tušení jak to udělal, ale po nějaké době se k nám připojil polomrtvý Mejkon s knížkou, která byla naprosto obyčejná. Usoudili jsme že po Kuldovi je to další osoba, která má nevyčerpatelnou zásobu štěstí.

Zachránili jsme mnicha, zachránili jsme sami sebe a elf zachránil svoji knihu. Celkem úspěšná akce, když nepočítáte, že jsme dostali docela slušně na pr…

-- Z deníku kleričky Rinny


Komentáře

Malabar #1

Jojo "Joe Šíp" ... kdepak mu je asi konec :)

Přidat nový komentář